Kouzlo Vánoc
V tomto textu nehledejte šifru
„Milý Ježíšku.“
„Mijí Ježíčtu!“
„Co děláte, holky?“
„Tati, nelez nám sem!“
„Jo, nejež nám šem!“
„Proč?“
„Píšeme dopis Ježíškovi!“
„jo, dopiš Ježíčtovi!“
„No jo, ale to já právě potřebuju vidět!“
„Proč?“
„Jo, ploč?“
„No přece abych…,“ zarazil jsem se. Abych vám mohl ty dárky koupit. Abych vám zkazil kouzlo vánoc. Ježíšek není. Není! Dospějte už! Ne, je jim dohromady sotva deset, ještě mají na štědrovečerní mystérium právo. To jenom já to pak všechno sotva stihnu nakoupit.
„No přece abych zkontroloval, že neděláte stejnou pitomost jako loni,“ snažím se to zachránit.
„Jakou pitomost?“
„Jatou tipomošt?“
„No když jste chtěly nový tablet, že se na něm budete učit nové věci. Můžeš mi říct, Májo, co ses za ten rok naučila?“
„Spoustu věcí! Třeba instalovat apky. Teď tam mám jednu supr vánoční apku“
„O Ježíčtovi! Utážu?“
„Ne, nechci ji vidět.“ Nechci je vidět. Nechci vidět ani apku o Ježíškovi, ani Máju, ani Lídu. Mám toho dost. V práci nevím, z které do které, doma bordel jak v tanku, s vlastním tátou jsem se pohádal, něco na mě leze…a teď ještě nevím, co s dárkama. Tři dny před svátkama.
„Tati, tati! Dopis je pryč!“
Jasně, protože ho večer vzala Alča, když jsem padl jak zabitý. Aspoň někdo zůstal v rodině příčetný.
„Takže si ho Ježíšek vzal!“
„Jo, vžal!“
Je to divný. Alenka říkala, že ten dopis z balkonu nevzala. Já jsem si skoro jistej, že jsem ho taky nevzal. Teda, nakolik si můžu bejt jistej, v tomhle stavu. Tak kde ten blbej dopis je? No nic, tak holt koupíme lego a barbíny a pořešeno.
„To teda ne. Ten papír musíme najít, jinak nám to holky nezapomenou a Vánoce jsou v pytli! Podívej se, prosím tě, jestli ho někam nezanesl vítr.“
„To myslíš vážně?“
Na některé otázky člověk ani nečeká odpověď. Na našem balkoně nic, akorát kosa jak na Sibiři, pod balkonem nic, leda odpadky, u protějšího baráku nic, jedině stěny pomočené od ožralců, na balkoně naproti taky nic, jenom nějakej kus hadru…počkat, to není hadr, to je papír! Jasně, zajdu tam. Zítra. Ne, nespěchám do práce. Jo, zvládnu to. Ne, neznám je. Ne, nechce, ale co mám dělat. Zajdeš tam ty? Ne? Tak vidíš.
Paní Hrušková z protějšího baráku byla moc hodná, na balkon mě pustila, dokonce mi nalila i slivovici. Papír tam nebyl. Dali jsme si ještě tři panáky. Potřeboval jsem to. Pak přišel pan Hruška. Vypadal, že se na nás ani moc nezlobí. Dal si s námi další dva, pak ho napadlo, že má na balkoně bezpečnostní kameru a možná na ní bude něco vidět. Byl tam vidět papír, ale přečíst nešel. Zato tam bylo vidět, jak odlítá někam směrem k teplárně. Vlastně přímo do teplárny. Jo, zajdu tam. Hruškovi půjdou se mnou. Flašku jsme dopili a na cestu vzali druhou.
„Cože jste ztratili?“
Dopis Ježíškovi. Někde tady ve fabrice. Děti budou moc smutné, takovéhle Vánoce. Nemáte tady taky kamery?
„Máme. Správně bych vám vůbec nic neměl říkat, natožpak ukazovat záznamy. Ale že jsou ty Vánoce…“
Co vám budu povídat. V práci mám áčko, chlastám tady nalačno s vrátným a sousedama, Vánoce asi odležím v posteli, ale stejně je to jako vánoční zázrak. Ten papírek tam fakt byl! Letěl přímo do teplárenské pece, už už to vypadalo, že tam shoří, pak ale chytl nějakou termiku a tradá, hasil si to za svou vlastní záchranou přímo na chodbu a odtam na záchody. Vypnuli jsme záznam a běželi tam. V kabince, kam zaletěl, nebylo nic. Ani štětka, ani toaleťák, ani dopis.
„Co se s ním mohlo stát?“
Vrátný: „co se tak mohlo stát s papírem v kabince, kde není toaleťák?“
„Takže Vánoce v hajzlu…“
„Přesně!“
Domů jsem přišel jako zbitý pes, vymrzlý, pod paží náhradní dárky z Teska, v hlavě půllitr kořalky, v peněžence prázdno, v břichu jakbysmet. Alenka mi připravila večeři. Ani jsem se na ni nepodíval (na večeři, ale vlastně ani na ženu) a svalil se do postele. Zítra je Štědrý den. Nesem vám noviny, poslouchejte. Ježíšek není, tak naříkejte. Zázrak se nekoná.
Ráno si jdu ven zapálit a přede dveřmi zakopnu o poštovní balík. Rozbalím ho:
- Plyšový hroch
- Figurka chlapce
- Dřevěná železnice
- Nějaký pytlík s vonnými oleji
- Sada barev v tubách
- Dvě pentelky
„Májo, ty sis přála k Ježíškovi barvy?
„No, temperky. Jak to víš?“
Lída: „jo jo, pentelty, jat to víš?“
Pentelky! A plyšový hošík je hrošík! A váček a oleje je vláček s kolejemi! Tak dárky budou! Jak je to možné? Že by přece jen zázrak?
Večeře. Za chvíli se rozdávají dárky. Pod stromečkem je všechno, co si holky přály, snad. Liduška je jak na jehlách, Mája se tváří povzneseně. Alča na mě vrhá obdivné pohledy. Je zticha, ale její oči říkají: „Jak jsi to proboha udělal?“ No a já? Já se tvářím tajemně, to, že jsem zmatený úplně stejně, na sobě teď rozhodně nedám znát. Proč si taky pro jednou neužít kouzla vánoc?
Ráno mě překvapily dvě zprávy z elektronického bankovnictví. Jedna byla oznámení platby pro společnost Say&Buy za nákup přes mobilní aplikaci Milý Ježíšku. Druhá, na přibližně stejnou částku, za doručení dronem až před dům. Jak říkám, zázrak.